Patrový původně možná gotický (podle zdiva, tři patra sklepení a ve stejné ulici s gotickým kostelem) nárožní městský dům s fasádou pokrytou renesančním sgrafitem. V úrovni přízemí jsou psaníčka a v patře mezi okny složitější figurální motivy a pás vlnovce.
První doložené zmínky o domě jsou z 15. a 16. století pod označením Kantorovský či Semencovský. Víme, že roku 1531 jej prodal Martin Hana za 142 kop míšenských grošů Pavlu Jelítkovi. Ten ho prodává roku 1535 kováři (uvádí se i konvaři) Duchkovi za 158 kop grošů. Pak pravděpodobně od jeho synů asi roku 1573 dům kupuje vačkář Kronich. Dále pak kolem roku 1580 jej koupil Jan Vlach, kterému je připisováno autorství sgrafit. Od té doby je dům někdy nazýván “Vlachův dům”. Roku 1589 dům kupuje jen za 105 kop krejčí Martin Vrba.
Jan Vlach byl pravděpodobně původem ital, protože v tomto čase největšího ekonomického rozvoje Klatov zde působilo mnoho italských řemeslníků (především stavebníků). Navíc pokud platí v te době často poplatné nomen omen (jméno osoby vyjadřuje nějakou charakteristickou vlastnost nositele) příjmení Vlach označovalo člověka z dnešní Itálie. Vlachy nebo Vlašsko je starý název oblasti dnešní severní Itálie, odtud třeba vlaššké ořechy. I stavitel Černé věže, radnice a obnovitel děkanského kostela Mistr Antonín (Antonius de Sala) pocházel ze severní Itálie.
Po roce 1600 je dalším známým majitelem nějaký Matěj Rozvod. V době tricetileté války (1618-1648) a následného chaosu jsou zmínky o Janu Sedlečkovi a jeho dcerách Anně a Kateřině. Po požáru města roku 1689 byl opraven v roce 1692 krov a nejspíš v této době došlo k zakrytí sgrafit novou omítkou. V roce 1719 umírá Kateřina na tu dobu ve vysokém věku 86 let a je pochována přes ulici u dominikánů. Od té doby je v historických záznamech určitá mezera (1758 a 1810 požáry radnice) a až na přelomu 19. a 20.století víme o cihlářském mistru Vojtěchu Fialovi. Ten roku 1894 žádal město o povolení oprav a roku 1897 město projednávalo jeho žádost o zřízení pece na chleba.
Po 1. světové válce byl majitelem Antonín Hais a začátkem 30. let 20. století dům kupuje obchodník Viktorin Kubernát (do té doby nájemce). Ten v roce 1931 provádí přestavbu a otevírá v levé části přízemí moderní obchod s koloniálním zbožím (původně pochutiny dovezené z kolonií) a lahůdkami. Konzervaci, opravu fasády, zvětšení prodejny po celé délce přízení a včlenění nových výkladců uskutečnil v letech 1939-40. Po smrti rodičů se v roce 1948 stává majitelem tehdy nezletilý Viktor Kubernát mladší a obchod vede jeho strýc Josef Šmíd (švagr otce). V roce 1952 po nástupu komunistického režimu (únor 1948) došlo ke znárodnění živnostníků-provozoven a prodejna byla začleněna do národního (státního) podniku Pramen, který provozoval síť prodejen potravin. Celá nemovitost byla pak znárodněna v roce 1959. Již v režii státu byla v šedesátých letech provedena oprava sgrafitové fasády.
Po změně režimu v listopadu 1989 byl dům v roce 1990 navrácen (restituce) poslednímu majiteli Viktoru Kubernátovi a od něj nasledně kupují manželé Šmídovi (syn Josefa Šmída) polovinu nemovitosti. Společně provádí rekonstukci prodejny a obnovu sgrafit v místech, kde úplně chyběla. V polovině roku 1991 pak společně otevírají prodejnu potravin Speciál Šmídová-Kubernát. V dalších letech proběhla kompletní výměna krovu a střešní krytiny (2000) a obnova původní sgrafitové fasády (2004) vše pod kontrolou státní památkové péče. Jako kulturní památka je dům zapsán od 1964. Dnes je celý objekt ve vlastnictví rodiny Šmídů.
Figurální sgrafitová výzdoba domu patří k nejvýznamnějším projevům italské renesance ve městě. Dnes působí dům svou sgrafitovou výzdobou ojediněle, ale ve své době byl možná jedním z mnoha takto zkrášlených domů. I tato výzdoba, jak bylo výše uvedeno, časem zmizela z očí a byla zakryta omítkou. Až při opravě domu v roce 1912 byly objeveny známky výzdoby fasády. Její celkové odkrytí a obnovu zařídil sochař Jindřich Čapek.
Sgrafitovou výzdobu tvoří sgrafitová bosáž (z francouzkého le bossage– výstupek, la bosse-hrb, boule), která svou dvoubarevností a geometričností navozuje iluzi plasticity. První patro zdobí figurální postavy zobrazené v arkádách nebo u sloupů. Ikonograficky odpovídají znalostem dobového humanismu a zobrazují antické a starozákonné motivy.
Na průčelí do hlavní Plánické ulice je zleva vyobrazena starořímská Lukrécie probodávající se dýkou vyjadřující odhodlání ubránit svou čest. Pak následuje Judita s hlavou Holofernovou odkazujíci na službu vlasti, dále dívka s knihou je tradiční alegorií moudrosti a poslední dívka ovíjená hadem a dívající se do zrcadla znamenala žádostivost a marnivost. Všechy čtyři obrazy byly ve své době pro lid dobře srozumitelné. Pod prostředním oknem ještě bývala do 40. let minulého století okázalá římsa a architráv ( násloupí) svědčící o prestiži tohoto domu.
Postavy na druhém průčelí do vedlejší Krameriovy ulice nejsou statické, jsou na cestě, v pohybu. Lidé středověku a renesanci je znali z masopustů a jiných karnevalových slavností. Od rohu chlapec pitvořící se před kápí s rolničkami, zbrojnoš, muži nesoucí na sochoru velký hrozen-předobraz Kristova ukřižování, Eva skromně zahalující si klín, sen Jakobův v němž zápasí dva muži-svár cnosti a neřesti, postava šaška a fragment těla nahé ženy, možná Venuše. Přitomnost těchto motivů na jednom domě, jak vznešených tak světských, měl možná ukazovat jak rozmanitý byl život v Klatovech v 16. století.
